Stručné teze o nenáboženské interpretaci křesťanství
Za zakladatele nenáboženské
interpretace křesťanství je pokládán německý teolog Dietrich
Bonhoeffer. Po nástupu fašismu odmítl ukrýt se na americké
univerzitě a rozhodl se setrvat v Německu. Za účast na přípravě
atentátu na Hitlera byl vězněn a krátce před koncem války
popraven. Jeho stěžejním dílem je teologická část jeho listů
z vězení. V nich uznal, že představa transcendentního Boha je
modernímu vědecky uvažujícímu člověku nesrozumitelná. Za
nejvlastnější podstatu křesťanství považoval proexistenci,
bytí pro druhé podle Ježíšova vzoru.Tuto myšlenku naznačil už
ve svém díle Etika, kniha, jež měla obsahovat komplexní výklad
nenáboženské interpretace křesťanství, napsána již nebyla,
zůstal zachován jen její koncept.
Na Bonhoefferovy myšlenky
navázali mnozí jiní myslitelé. Z českých vynikli prof. ThDr.
Otakar Antoň Funda, Dr. Theol., s díly Víra bez náboženství a
Ježíš a mýtus o Kristu, a prof. PhDr. Milan Machovec s dílem
Ježíš pro moderního člověka. Oba se opírají o rozlišení
náboženských křesťanských mýtů a poselství historického
Ježíše. Právě toto poselství je základem oné nenáboženské
interpretace křesťanské zvěsti.
Lidé si mají vzájemně
pomáhat, a to bez očekávání bezprostřední odměny. Mohou pak
chovat naději v milosrdenství druhých. Odpuštění není zadarmo,
předchází mu pokání a po něm má následovat další život již
bez hříchu. Ovšem odpovědnost zástupce, pomáhajícího, má být
omezena odpovědností zastupovaného, toho, komu je pomáháno.
Modlitba je formou umění. Spása v návaznosti na to vše spočívá
v nalézání východisek ze složitých situací.
Celé učení
vyvolalo i polemiky. Avšak i přesto existuje šance získat pro
tuto interpretaci moderního, vědecky smýšlejícího, sekulárního
člověka. Tato interpretace je právě oním mostem, který spojuje
křesťanství s ateismem.
A v tomto smyslu by se mohla stát
nenáboženská interpretace křesťanství zdrojem nové
reformace.
Způsob
psaní konceptů
I v době počítačů znalost
správného psaní konceptů nezastarala. Napsání konceptu na papír
je stále ještě rychlejší a pohodlnější než sepisování
textu přímo v textovém procesoru.
Správný způsob psaní
konceptů je znám již od 16. století.
Text se píše pouze po
pravé straně listu. Opravy a doplňky se píší jen po levé
straně listu a v textu na pravé straně se pouze vyznačí místa,
kam opravy a doplňky mají být vsunuty.
Po zkontrolování a
opravení celého textu se do levého dolního rohu listu napíše
parafa na znamení toho, že text již byl zkontrolován. Je-li listů
více, označí se v dolní části uprostřed čísly stránek a
parafa se napíše až do levého dolního rohu na posledním
listu.
Srovnání metod nakladatelské
činnosti v Česku a v západní Evropě
V Česku
obvykle nakladatelé čekají na to, až jim autoři do
nakladatelství přinesou hotové rukopisy.
V západní Evropě
nakladatel vybere téma, vybere autora a dá si sepsat odbornou
monografii, kterou pak vydá.
Lze soudit, že nakladatel druhým
postupem shromáždí nadzisky dříve, než se najdou
autoři-napodobitelé, kteří začnou na totéž téma psát svá
díla.
A přitom existuje tolik právněhistorických témat, na
která v česky psané právněhistorické literatuře nebyla dosud
nikdy žádná díla napsána.
Je opravdu škoda, že zatím není
veřejně známo žádné české nakladatelství, které by onu
západoevropskou metodu nakladatelské činnosti chtělo v Česku
využít...
Tradiční rodina v
minulosti
V průběhu 19. a první poloviny 20.
století veřejnou agitací ženy postupně dosáhly přístupu ke
studiu a k zaměstnání ve stále více oborech, včetně oborů
vysokoškolských. Z hlediska vztahu k zaměstnání bylo pak možné
rozdělit ženy do dvou velkých skupin. První tvořily ženy, které
dostaly příležitost vystudovat a být jmenovány na relativně
vysokou pozici. Ty samozřejmě chtěly realizovat se a slušně si
vydělat. Ovšem takové ženy pak si mohly ku pomoci v domácnosti a
k výchově dětí přibrat pomocnici v domácnosti.
Jednak si tím uvolnily čas pro práci a samostudium, jednak
tím vytvořily nové pracovní místo. Druhou skupinu tvořily ženy,
které namísto mechanické monotónní práce pro
zaměstnavatele raději vykonávaly mechanickou monotónní práci
pro svou rodinu, zejména pro své děti. Kromě těchto dvou
největších skupin žen ještě existovaly ženy zaměstnané na
základních pozicích, zvláště svobodné dívky z chudých rodin,
a ženy zámožných mužů, které toliko řídily domácnost za
pomoci svého služebnictva.
Obživa rodiny z mužovy mzdy však
vyžadovala rodinnou mzdu pro muže. Rodinná mzda nebyla pouhým
milodarem, zaměstnavatelé potřebovali, aby pro jejich potomky po
zdědění podniku pracovali potomci zaměstnanců. Ženská a dětská
práce byly objeveny podnikateli pro případy, kdy tlak mužů na
zvyšování mezd začal být příliš silný. Kromě toho všeho
měl muž zákonné postavení hlavy rodiny. To především
znamenalo, že muž ženu zastupoval a že zákonem přípustná
rozhodnutí otce rodiny nemohla žena zvrátit ani soudní žalobou.
Ovšem na druhé straně měl muž povinnost ženu podle své
mohovitosti slušně vyživovat. Právo trestat manželku tělesně
zaniklo v západní Evropě ve 14. století, v Čechách v 15.
století, v Anglii až v prvých letech 20. století. Ze soudní
praxe vzešel mimo jiné i poznatek, že i vysoce emancipované ženy
přiznávaly, že je jim příjemné, když je vede muž. I přesto,
že postavení ženy v manželství stanovil zákon, existovala
snubní svoboda. Žena, která se nechtěla podřídit, se nemusela
vdát. Sňatkem se stalo podřízení muži dobrovolným. Pojetí
tradiční rodiny vycházelo z křesťanských mravních hodnot.
Nebylo nezbytně nutné být věřícím. Křesťanské mravní
hodnoty mohly pro sebe přijímat i osoby bez vyznání.
Až ve druhé polovině 20. století byl institut hlavy rodiny
zrušen.
Pro možnost porovnání názorů dřívějších s
názory dnes obecně známými si dovoluji uvést na závěr několik
historických citátů:
„Nepozoroval jsem, že by Američanky
považovaly manželskou autoritu za výsledek uzurpace svých práv
ani že by se domnívaly, že je ponižuje, když se jí podřizují.
Zdálo se mi, že pokládají za jakousi poctu, když se dobrovolně
vzdávají vlastní vůle, a vidí svou velikost v tom, že se samy
sklánějí pod jho, a nikoli v tom, že se mu snaží vymknout.“
Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe II., Nakladatelství
Lidové noviny, 1992, str. 150 (napsáno kolem roku 1853).
„Pod
pláštíkem stejných práv usilují ženy o vládu nad muži (tato
slova najdeme již ve 34. knize Liviových Dějin). Pokud se tak
stane, bude to pro náš národ znamenat větší katastrofu než
jeho rozdělení. Neboť pokud se tento nezdravý přístup mezi
ženami rozšíří, pokud se pokusí vládnout pod pláštíkem
stejných práv, potom se jejich antipatie vůči mužům posílí a
muži ztratí svůj respekt a obdiv vůči ženám ze strachu, že by
dostali emancipovanou manželku. Strach je zdrží od sňatků,
zavládne bezdětnost a amorálnost, mužská zkáza povede k zániku
rodiny, ke znehodnocení společnosti a ztrátě národa. Proto je
ženská emancipace smrtelným nepřítelem každého národa.“
Páter Kaplanski, in: Gisela Bocková, Ženy v evropských dějinách
od středověku do současnosti, Nakladatelství Lidové noviny,
2007, str. 177 (napsáno kolem roku 1900).
„Vymezení této
podřízenosti
27. Avšak tato poslušnost nepopírá a neodnímá
svobody, která plným právem přísluší ženě jak vzhledem na
důstojnost lidské osoby, tak vzhledem na vznešenou úlohu
manželky, matky a společnice; ani jí neukládá, aby poslouchala
jakýchkoli choutek mužových, i když by snad byly nesmyslné nebo
se příčily důstojnosti manželky; ani konečně neučí, že by
měla manželka býti přirovnána k osobám neplnoprávným, jimž
se nepovoluje pro nedostatek zralejšího úsudku nebo pro životní
nezkušenost, aby směly volně užívati svých práv. Zakazuje však
onu přehnanou libovůli, která se nestará o prospěch rodiny.
Zakazuje oddělovati v tomto těle rodiny srdce od hlavy, poněvadž
by to bylo krajním nebezpečím zkázy a na nesmírnou škodu celého
těla. Neboť je-li muž hlavou, jest žena srdcem, a náleží-li
muži prvenství v řízení, žena právem smí a musí požadovati
pro sebe jako svůj úděl prvenství v lásce.“ CASTI CONNUBII,
ENCYKLIKA O KŘESŤANSKÉM MANŽELSTVÍ, PIUS XI., Olomouc, 1935, čl.
27.
Příčiny zániku otroctví
Institut
otroctví vznikl ve starověku, v eneolitu. Již v pozdním období
římského císařství jej ve větším měřítku začal
nahrazovat kolonát, poměr nájemců půdy k latifundistovi.
Po pádu Říše západořímské se otroctví v barbarských
královstvích neuvolnilo, ale naopak utužilo. Později otroky
nahradili sluhové a služky, kteří v souhrnu náleželi k půdě,
k hospodářskému dvoru, a s ním byli prodáváni. Až posléze
vznikl nový typ osoby závislé, nevolník, usazený na kusu půdy i
s domem a ostatními součástmi zemědělského hospodářství.
Otrok nebyl na své práci zainteresován v zásadě vůbec, nevolník
měl motiv získávat výtěžek svého hospodářství pro sebe a
pro svoji rodinu, byť za cenu odvádění renty pro svého
feudálního pána. Nicméně osoby, které byly otroky, nezmizely,
přeměnily se na podruhy a čeledíny. Na konci vrcholného
středověku se v Evropě objevili otroci znovu, v jihoevropských
středomořských státech. Otroky se stávali cizinci, muslimové,
Afričané i lidé z Kavkazu. Převážně sloužili v domácnostech
bohatých šlechticů a měšťanů. Na počátku 16. století
započal dovoz černých otroků do Ameriky.
Ani kapitalistické
hospodářství se nebránilo využívání otrocké práce, dokud se
vyplácela, zvláště na plantážích. Vedle otroků převládala
práce najatých svobodných osob. Dělník však pracoval rychleji
než otrok. Zaměstnavatel zaměstnával dělníka jen na dobu, na
kterou jeho pracovní sílu potřeboval. Otrokář musel otroka
vyživovat i tehdy, když ten nemohl pracovat, v nemoci, v dětství
i ve stáří. Náklady na otroka byly tudíž vyšší než náklady
na dělníka, jenomže otrokova produktivita práce byla nižší než
produktivita práce dělníkova. Navíc otroctví vázalo pracovní
síly na plantážích, továrníci potřebovali mobilní svobodnou
pracovní sílu. Kromě toho dělník pracoval pod mnohem mocnějším
tlakem než otrok. Otroka koupeného za peníze se nevyplácelo
propustit, pro zaměstnavatele nebyl problém dělníka propustit,
což byla pro celou dělníkovu rodinu závažná hrozba. V britských
a francouzských koloniích bylo otroctví v 19.století zrušeno a
nahrazeno systémem nucených prací. Domorodci byli povinni platit
daň z hlavy, kdo na ni nevydělal, šel do vězení. Obdobně v
Rakousku-Uhersku, kdo neprokázal svůj legální příjem
postačující k obživě, byl odsouzen do vězení a po skončení
trestu zařazen na určenou dobu do donucovací pracovny.
Jistěže
v abolicionistickém hnutí sehrály roli i motivy humánní, avšak
hlavní příčiny zániku otroctví byly ekonomické.
Krátká
úvaha o účelu presumpce neviny
V dobách
účinnosti feudálního práva byla uznávána presumpce viny.
Obviněný musel dokazovat svoji nevinu.Existovaly i zvláštní
případy presumpce viny. Například tehdy, kdy byli spolu
přistižení muž a žena, kteří nebyli spolu oddáni, úplně
nazí, předpokládalo se, že se spolu dopustili smilstva. Dokonce i
tehdy, kdy obviněný obstál při užití práva útrpného, byl
sice propuštěn takzvaně na volnou nohu, ale mohl být kdykoliv
vyšetřován znovu.
Jedním z výdobytků nového buržoazního
práva byla presumpce neviny. Dokud pravomocným odsuzujícím
rozsudkem trestního soudu nebyla vyslovena vina obžalovaného, bylo
povinností každého pohlížet na obžalovaného, jako by byl
nevinen.
Nicméně presumpce neviny měla i svoji druhou stránku.
Například podle § 132 rakouského trestního zákona zroku 1852 o
svedení ke smilstvu byl trestně odpovědný ten, kdo osobu svěřenou
jeho dohledu nebo vychování nebo vyučování přiměl k vykonání
nebo dopuštění nějakého smilného činu. Toto ustanovení se
vztahovalo i na zákaz svedení služky, zvláště mladé a
nezkušené, ke smilstvu jejím pánem. I přesto k pohlavnímu
zneužívání služek svými pány v praxi docházelo, obvykle za
nepřítomnosti nezaujatých svědků. Dalším příkladem je
skutečnost, že někteří mládenci, kteří se zúčastnili
atentátu na rakouského následníka trůnu arcivévodu Františka
Ferdinanda d'Este, byli rakouskou policií umučeni.
Vtírá se
tedy neodbytně otázka, zda nebyla účelem presumpce neviny
netoliko ochrana skutečně nevinných, ale spíše nedokazatelnost
viny některých příslušníků vysoké společnosti či některých
příslušníků státního aparátu.
Na druhé straněje dlužno
přičíst ke cti rakouskému soudnictví, že dokázalo zprostit
viny i proletáře, pokud skutečně nebyl nalezen dostatek důkazů,
že se dopustil politického skutku, pro který byl žalován.
K
historii tělesného trestání
Tento kratičký
článeček si nečiní nárok na úplné vyčerpání tématu.
Nastiňuje pouhé příklady trestů skutečně historických.
Ucelených monografií k tomuto tématu je poskrovnu. Ponechávám
fundovanému historikovi, aby, pokud ho toto téma zaujme, zaměřil
své badatelské úsilí zde naznačeným směrem.
V římské
říši byly otroci, ovšem také otrokyně, trestáni nejčastěji
důtkami na záda, tergo. Jeden Říman se chlubil, že jistou velmi
vzpurnou otrokyni dal bičovat dvakrát denně, až byla svolná
úplně ke všemu.
V raném středověku ze slovanských krajů
pochází zpráva, že ženě, jež se dopustila cizoložství, byla
obřezána labia, kůže stažena a přibita na dveře domu každé
ženě pro výstrahu. Obyčej prodávat v Čechách cizoložnici do
otroctví zrušil až český král ve 13. století. Je pozoruhodnou
zvláštností slovanského práva, že neznalo, na rozdíl od práva
římského a germánského, poručenství nad ženami. Dcera
podléhala moci otcovské, manželka moci manžela, ovšem vdova se
stávala „paní sebe mocnou“. V daleké Indii to ovšem v dávných
dobách měly ženy obtížnější. Žena byla povinna oslovovat
svého muže „můj pane“ nebo i „můj bože“. A za
cizoložství byla indická žena opékána na rožni...
V době
vrcholného feudalismu bylo nahrazeno otroctví čelední službou.
Čeledín mohl být trestán holí na prostřední prst silnou, ne
však do krve. Zemřel-li do tří dnů po potrestání, byl
pán odpovědný za jeho smrt. Podle jihlavského městského práva
nesměl být čeledín trestán tělesně vůbec. Podle brněnského
městského práva směl caput et dominus, hlava a pán manželky,
trestat ženu prutem, holí nebo důtkami. Vyskytl se měšťan,
který svou ženu vláčel po zemi, šlapal po ní, a na prosby
jejích příbuzných, aby ji trestal toliko prutem, nereagoval.
Případ se dostal až před markraběte a měšťan byl potrestán
pro týrání. Obdobné právo trestání manželek existovalo i
jinde Evropě, v západní Evropě bylo zrušeno ve 14., v Čechách
v 15. století. Trestání vlastních žen však nesmělo být ultra
modum maritale, ultra modum usuale, nad obvyklou míru manželskou.
Je třeba podotknout, že u nás do poloviny 16. století nesměl
manžel svědčit proti vlastní ženě a žena nemohla svědčit
proti svému manželovi.
Ještě v 19. století existovalo právo
domácí kázně. Podle pražského čeledního řádu platilo, že,
pokud domluvy nebudou postačovat, má pán právo použít proti
čeledínovi (ale i proti služebné) prostředků přísnějších,
avšak neškodných zdraví čeledína. Obdobně toto právo měl i
otec proti dětem, mistr proti učňům a učenkám, zde se nazývalo
právo učební kázně. V posledně uvedeném případě však
rodiče měli právo své dítě z učení odvést. A vůbec právo
domácí kázně bylo omezeno ustanovením trestního zákona z r.
1852 o zlém nakládání. A zlým nakládáním se rozumělo
poškození na těle, které bylo definováno jako jednání, které
na těle zanechává „známky a následky“. Ještě do prvých
let 20. století v Anglii měl muž právo tělesně trestat svoji
ženu a po případě si k potrestání i přizvat policejní
asistenci.
V současnosti se ještě připouští tělesné
trestání dětí, ovšem s omezujícími podmínkami. Trestat dítě
se nesmí předmětem, ani na citlivá místa, ani trestání nesmí
zanechávat zjevné stopy. Nejvyšší soud Kanady ve svém judikátu
k tomu ještě připojil, že takto trestat lze jen děti od 2 do 14
let. Sporné zůstává právo trestat dítě na holou. Vyskytl se
názor, že je to ponižující. Existuje ovšem starší judikát,
podle kterého pouhé vykasání sukně ani obnažení těla není
pohlavním zneužíváním. V žádném případě však nesmí dojít
k potupě veřejné.
Zcela zvláštní jsou právní podmínky při
tělesném trestání v rámci erotických her, a to BDSM her.
K
problematice dobrovolnosti v BDSM hrách lze jako příklad pro
porovnání uvést otázku vůle poškozeného ve skutkové podstatě
trestného činu znásilnění, a to zásadu vis haud ingrata, násilí
nikoli nepříjemné. Jestliže například žena při svém
podrobování se donucujícímu jednání pachatele ve skutečnosti
vnitřně souhlasí s násilím na ni páchaným a prožívá je s
rozkoší, nejde o skutečné znásilnění. Otázkou zůstává
případ, kdy pachatel o tomto souhlasu ženy nevěděl od samého
počátku svého donucujícího jednání, nebo případ, kdy
žena začala cítit rozkoš a začala souhlasit s násilným aktem
až v jeho průběhu. Zde by bylo možno posuzovat jednání
pachatele podle zásad posuzování pokusu trestného činu
znásilnění.
Tělesné trestání při erotických hrách má
mít jen velmi odlehčenou formu. Nesmí dojít ke skutečnému
ublížení na zdraví. Ve smyslu judikátu č. 6/1967 – II poruchy
zdraví, trvající jen po krátkou, zcela přechodnou dobu, nejsou
ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. S přihlédnutím
k judikátu č. 16/1986 (str. 75) lze za takovou krátkou dobu
pokládat dobu kratší 7 dnů, pokud ovšem nešlo o výraznou
poruchu zdraví. Na druhé straně krátkodobé a zcela přechodné
omezení běžného způsobu života poškozeného může být
pokládáno za drobné ublížení na zdraví ve smyslu § 49 odst. 1
písm. c) zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb. ve znění
pozdějších předpisů. Kromě toho § 2 téhož zákona vymezuje
přestupek mimo jiné i znakem „zaviněné jednání, které
porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“. Toto by mohlo být
vykládáno i tak, že krátkodobé a zcela přechodné změny
zdravotního stavu nejsou ani drobným ublížením na zdraví, pokud
neomezují běžný způsob života poškozeného a pokud jejich
způsobení neporušuje ani neohrožuje zájem společnosti, což by
u jednání, při němž takové krátkodobé a zcela přechodné
změny zdravotního stavu jsou jen prostředkem k dosažení rozkoše
a sexuálního uspokojení, mělo být zcela zjevné. Dnes
sexuologové občasné sexuální hry dokonce doporučují.
Stručný
nástin hlavních principů konzervatismu
1.
Tradice
Tradice představují pro konzervativce
společenskou zkušenost, která se osvědčila v historické praxi
jako společensky prospěšná soustava způsobů jednání a
lidských výtvorů.Tradice poskytuje i psychologický pocit jistoty,
spočívající ve znalosti něčeho známého a úspěšně
vyzkoušeného.
2. Lidská nedokonalost
Konzervatismus
se neztotožňuje s přesvědčením, že lidé jsou ve všem dobří,
nebo, že se mohou stát dokonale dobrými. Konzervativci vycházejí
z dosavadní zkušeností potvrzeného názoru, že lidé jsou
nedokonalí a nezdokonalitelní. Pro tendenci lidí hledat bezpečí
a jistotu zdůrazňují konzervativci význam společenského řádu.
Respektování takového řádu zabezpečuje stabilitu společnosti a
předvídatelnost následků lidského chování. Tomu odpovídá i
význam zákona a význam vynutitelnosti práva, které zachovávají
řád a pořádek. Konzervativci opírají své ideje o zkušenost, o
poznání reality a nekonstruují soustavné společenské teorie,
jejich přístup ke světu je realistický a veskrze pragmatický.
3.
Organická společnost
Konzervatismus upřednostňuje před
jednotlivci společnost. Tu tvoří sociální skupiny, jako jsou
například rodina,církev, škola, sousedské společenství, národ,
které představují zprostředkující sociální struktury mezi
státem a jednotlivcem. Každá ze sociálních skupin sehrává
svoji roli při zachovávání společnosti coby celku. Sociální
skupiny nevznikají na základě předem ujednané smlouvy, ale jsou
výsledkem vývoje společenských struktur. Jedinci v nich sdružení
dobrovolně přijímají nejen práva, ale i povinnosti a vazby
náležející k takovým strukturám. Nejdůležitější sociální
skupinou a vzorem pro ostatní takové skupiny je rodina. Její členy
spojuje láska, starostlivost a odpovědnost, rodina poskytuje svým
členům bezpečí, jistotu a vychovává děti tak, aby si
osvojovaly hodnoty mravného chování k jiným lidem. Podobně
konzervativci podporují ideu národa jako uchovatele specifik a
unikátních vlastností každého národa. Konzervativci podporují
silný stát jako ochránce zákona a pořádku, též i jako obránce
státního území a balancera rovnováhy sil v oblasti kolem hranic
státu. Stát nemůže lidi zlepšovat, má však urovnávat
konflikty mezi občany i mezi korporacemi. Celou společnost
pokládají konzervativci za hierarchicky uspořádanou, podobně
jako řídicí a řízené orgány těla, a v tomto smyslu za
společnost organickou.
4. Morálka
Konzervativci
odmítají mravní relativismus, který podkopává vědomí
závaznosti některých mravních norem. Mnozí z nich vyzdvihují
úlohu náboženské víry pro sílu mravního přesvědčení
občanů. Náboženská víra však není pro mravnost úplně
nevyhnutelná. Existuje i materialistický proud v konzervatismu. Co
však spojuje religiózní i materialistické konzervativce, je víra
v objektivní morální řád,který se vyvinul a též osvědčil v
průběhu dlouhých historických epoch, má své kořeny už v
předantických civilizacích zemí Blízkého východu, dále v
civilizacích antického Řecka a Říma i pozdější křesťanské
Evropy a nezastaral ani ve stále více se sekularizujícím
světě.
5. Autorita
Konzervativci pokládají
autoritu nikoli za výsledek apriorně předpokládané společenské
smlouvy, nýbrž za následek vývoje společenských struktur,
podobně jako společnost. Například v rodině neuzavírají děti
s rodiči žádnou smlouvu o nadvládě, a přece rodiče vůči
dětem uplatňují autoritu. Konzervatismus proto klade důraz také
na význam vůdcovství a disciplíny. Autorita se však zároveň
spojuje i s odpovědností, jež klade meze a zábrany zvůli.
6.
Svoboda
Konzervativci považují svobodu a rovnost za
protikladné pojmy. Smyslem svobody je ochrana rodového i
jednotlivcova vlastnictví hodnot materiálních i nemateriálních.
Smyslem rovnosti je přerozdělení majetku a nemateriálních hodnot
a vyrovnání sociálních rozdílů. Mezi lidmi jsou rozdíly v
majetku i vlivu alespoň zčásti vydobyté či uchované úsilím a
schopnostmi. Pokusy o přerozdělení hodnot a kompenzaci rozdílů,
vyjma odůvodněné pomoci lidem v jimi nezaviněné existenční
tísni, omezují svobody schopnějších a úspěšnějších. Úplná
rovnost ve vlastnictví hmotných a nehmotných statků mezi všemi
lidmi nebyla v žádném společenském řádu nikdy dosažena a není
reálně uskutečnitelná. Lidé, kteří mají více majetku a
vlivu, mají sice i více svobody než ostatní, avšak nesou
odpovědnost za rozhodnutí a s tím i riziko ztráty majetku, vlivu
a též osobního prestiže.
7. Majetek
Podle
konzervativců majetek dává jeho vlastníkům pocit jistoty a
relativního bezpečí. Konzervativci oceňují spořivost a
opatrnost při hospodaření s peněžními prostředky, rovněž tak
si váží vytváření úspor a investování do majetkových
hodnot. Vlastnictví majetku vyvolává sklon k podpoře práva a
pořádku, autority a tomu odpovídajícího společenského zřízení.
V majetku podle stoupenců konzervatismu se promítají i vlastnosti
náležející k osobnosti vlastníka, zvláště v té části
hmotných statků, které tvoří majitelův domov. Vlastnická práva
jsou ovšem spojena i s určitými povinnostmi, zabraňujícími
zneužívání vlastnictví. Děděním se přenášejí hmotné
statky na další generace, a tím se vytváří motiv uchovávat a
rozhojňovat majetek rodu.
8. Paternalismus
Již z
dob feudalismu pochází princip noblesse oblige, šlechtictví
zavazuje, povinnost šlechty chovat se čestně a štědře, chránit
slabé, vdovy a sirotky. Konzervativci soudí, že za svá větší
privilegia nesou bohatí a mocní sociální odpovědnost. Z období
zavádění sociálního a zdravotního pojištění pro dělníky
pocházejí jak výrok, že podnikatelé se o sebe postarají sami, o
zaměstnance se musí postarat stát, tak i poučka, že, mají-li
být paláce bezpečné, musejí být chýše spokojené, jakož i
teze, že zbídačení lidé s volebním právem jsou velmi
nebezpeční. Péče o lidi, kteří bez vlastního zavinění se
stali sociálně potřebnými, není tématem jen levicových stran,
je i tématem konzervativců. První vlády, které zavedly penzijní,
nemocenské a úrazové pojištění pro tovární dělnictvo, byly
vlády konzervativní, Disraeliho ve Velké Británii, Bismarcka v
Německu a von Taaffeho v Rakousku-Uhersku. Velký podíl na sociální
pomoci podle konzervativců mají nést charitativní organizace,
církev apod. Ostatně i listina základních práv a svobod, která
je součástí ústavního pořádku České republiky, ve svém
článku 11 odstavci 3 výslovně stanoví, že vlastnictví
zavazuje.
Závěr
Po celou historickou dobu
převládaly v našich zemích poměry, v zásadě odpovídající
konzervativním hodnotám. Ačkoliv se vedle konzervatismu objevily
velmi rozmanité ideologie, zejména liberalismus,
sociáldemokratismus, anarchismus, fašismus a komunismus, mnozí
lidé stále hledali své sociální zakotvení v rodině, v
sousedském společenství, v pracovním týmu, v církvi, občanském
spolku, obci apod. I přes excesy některých jednotlivců a jejich
skupin většina společnosti dávala přednost tradičním dobrým
mravům, toužila po hmotném dostatku pro sebe i svou rodinu, po
právním a mocenském zabezpečení života, zdraví, svobody,
majetku a cti občanů, byla ochotna uznávat i autoritu a hierarchii
tam, kde osoby podílející se na řízení prosazovaly jasný řád
a pevný pořádek, přinášející slušný prospěch i těm, kteří
byli autoritě podřízeni. Konzervativní hodnoty neslouží toliko
vyšší společnosti, jak některé vládnoucí kruhy jiných než
konzervativních režimů tvrdívaly, tyto hodnoty poskytují větší
či menší užitek i lidem ze středních a lidových vrstev.
Například v době Disraeliho existovalo i konzervativní
dělnictvo.
Cílem konzervatismu je nikoli, jak bývá někdy
podsouváno, nastolit reakci, nýbrž vybrat principy osvědčené v
historické praxi a sestavit je v kombinaci, která bude prospěšná
i pro současnou společnost. Konzervativci jsou i pro změny, avšak
jen takové, které byly v praxi vyzkoušeny a rovněž
osvědčeny.
Doporučená literatura
Andrew Heywood: Politické
ideologie, VICTORIA PUBLISHING, a. s., Praha 1994
Robert Nisbet:
Konzervatismus: Sen a realita, Občanský institut, Praha
1993
Russell Kirk: Konzervativní smýšlení, Občanský
institut, Praha 2000
Z dějin
harémů
Nejstarší nám známé harémy se
vyskytovaly ve starověku na Předním východě. Egyptský faraon
měl harémy v palácích rozmístěných podél Nilu. Harém
některých mezopotamských panovníků byl až
tisícihlavý.
Nejznámější jsou harémy muslimské. Muslim
směl mít čtyři manželky, turecký sultán šest manželek,
odalisek, harémových otrokyň, mohl mít neomezeně. Na vrcholu
tureckého harému stála sultánova matka, valide sultana, pod ní v
hierarchii se nacházely sultánovy manželky a ještě níže
harémové otrokyně a služky. Ženy musely být poslušné, jinak
byly tělesně trestány. Podle tvrzení jednoho ze znalců
islámského práva muž smí trestat muslimskou ženu jen tenkým
dřívkem a jen přes stehna. Obrazy bičování nahých žen v
harémech jsou údajně jen fantaziemi Evropanů. Na druhé straně
ovšem islámské právo předepisuje i bičování, a to i žen,
dodnes prováděné v konzervativních islámských zemích. Mezi
ženami v harémech se rozmáhaly lesbické praktiky, sexualita
eunuchů měla infantilní charakter. Muslimští pánové harémů
nepředpokládali, že by se jejich ženy snížily až k otrokům,
kteří měli do harémů přístup. A tak ženy využívaly pro své
rozkoše i otroků. Otrokyně, která porodila pánovi dítě,
mimochodem osobně svobodné, již jako matka potomka nesměla být
dále prodána.
Je zvláštností, že harémy existovaly i v
jednom křesťanském státě, a to v Království obojí Sicílie.
Normanští rytíři přejali institut harémů od Arabů.
I
slovanští velmožové před přijetím křesťanství měli harémy,
umístěné ve věžích, zvaných trěmy, teremy nebo také dvůr
teremnyj. Příslušníci české rané šlechty drželi vedle
zákonné křesťanské manželky konkubíny až do konce 11.
století.
K vývoji právního postavení
poddaných v Čechách
V období do husitských
válek měli poddaní právo podávat na vlastní pozemkovou vrchnost
žaloby k zemskému soudu a stížnosti ke královské kanceláři.
Na přelomu 15. a 16. století zemský sněm opakovaně zakázal
poddaným žalovat vlastní vrchnost. Okolo poloviny 16. století
zakázal zemský sněm poddaným i podávání stížností na
vlastní vrchnost ke královské kanceláři. Císař Maxmilián
odmítl tento zákaz uznat, ovšem připustil, že smějí být
stíhání poddaní, kteří "nedůvodně suplikovali".
Právní
nástroje vlády nad pracujícím obyvatelstvem starého Rakouska
(Předlitavska)
Rakouské (předlitavské) právo
2. poloviny 19.století spojovalo právo moderního právního státu
s prvky starších právních řádů.
Pracovní řád stanovil
pro svůj podnik podnikatel a úřad tento pracovní řád
schvaloval. Zaměstnavatel měl právo propustit zaměstnance z
jakéhokoliv důvodu nebo i bez udání důvodu. Zaměstnanec mohl
dát výpověď jen z některého zákonem dovoleného důvodu. V
opačném případě směl dát zaměstnavatel přivést zaměstnance
zpět i s použitím policejní asistence. Nezaměstnaný mohl dostat
chudinskou podporu jen na dobu nezbytně nutnou k nalezení nového
pracovního místa. Jakmile později nabyl jmění, byl povinen
chudinskou podporu vrátit. Kdo neprokázal dostatek prostředků k
obživě, byl odsouzen do vězení, po propuštění z něj mohl být
až na tři roky umístěn do donucovací pracovny. Proti
nedovolenému srocení dělníků směla být nasazena
armáda.Záleželo jen na posouzení situace velícím důstojníkem,
jakých opatření bylo užito, až po použití zbraní. Stávka
dělníků ve městě mohla být zlomena i policejní pohrůžkou, že
všichni dělníci, kteří nemají v tomto městě své domovské
právo, budou postrkem vráceni do svých domovských obcí.
Policejní
úřad směl vyhláškami stanovit povinnosti pro osoby nacházející
se v jeho obvodu. Na základě prügelpatentu,výpraskového patentu,
za porušení takových povinností mohli být provinilci trestáni
pokutou nebo vězením, a osoby odměňované mzdou směly být
trestány vedle vězení nebo místo vězení i tělesně, nedospělci
a ženy prutem či metlou, muži holí, a to do 20 ran. Stejně tak
takové osoby mohly být kárány metlou nebo holí i podle trestního
zákona. Tělesné tresty byly zrušeny roku 1867. Podle pražského
čeledního řádu platného ještě po tomto roce mohl pán trestat
služebnou i na těle.Podobně mistr nad učni měl právo učební
kázně. Dělníci v továrnách mohli být trestáni
konvencionálními pokutami. Jejich výnos musel být věnován na
chudinskou péči. Sdružování a shromažování bylo
povoleno spolkovým zákonem. Rakouská vláda si však zajistila nad
činností spolků a shromážděními policejní kontrolu. Buď
muselo jít o shromáždění veřejně přístupné, pak byl
přítomen policejní uředník s právem zakročit proti porušení
zákona v průběhu shromáždění, nebo o shromáždění jen pro
zvané účastníky, pak policie přístup na shromáždění neměla,
ale mohla kontrolovat, zda vstupují do místnosti opravdu jen osoby
s pozvánkami. Zakládání spolků řiši nepohodlných mohlo být
stíháno na základě ustanovení trestního zákona z roku 1852 o
tajném spolčování.
Tiskový zákon už neumožňoval cenzuru
předběžnou, zůstala však cenzura následná. Výtisk tiskoviny
musel být předložen úřadu, ten měl právo výtisky, pokud
jejich obsahem byl porušen zákon, zabavit.
Rakousko jako moderní
právní stát nemohlo bránit vystěhovalectví z říše do ciziny.
Avšak aby úbytek pracovních sil nebyl příliš velký, byla
stanovena povinnost, že vystěhovalci musejí mít poměrně značný
obnos peněz na cestovní výlohy a navíc byli žadatelé o
vystěhovalecký pas varováni, že po vystěhování nebudou mít
právní nárok na vpuštění na území říše. Na druhé straně
jistá míra vystěhovalectví zbavovala říši části
nezaměstnaných.
K původu slova
otrok
Slovo otrok má původ ve staroslovanském
slovu otrok, ovšem psaném s tvrdým znakem po písmenu k (laskavý
čtenář promine,tento znak na české klávesnici není).
Toto
staroslovanské slovo znamenalo "ten, který neumí mluvit",
tedy malé dítě, ale také cizinec. A tudíž i zajatý cizinec,
otrok...
Z dějin čeledního práva
V
raném středověku začali otroky nahrazovat "sluhové a
služky", kteří jako součást živého inventáře byli
připsáni k půdě, k jednotlivým dvorům, ad glebae adscripti, a
byli prodáváni spolu s těmito dvory. Později mezi tyto nesvobodné
osoby začaly pronikat i osoby svobodné, pracující za mzdu,
čeledíni a děvečky. Zpočátku se jejich postavení mnoho
nelišilo od postavení otroků. Mohli být i darováni. V Rusku se
vžilo pro tuto praxi přísloví "najal se - prodal
se".
Čeledín uzavíral s hospodářem či pánem ústní
čelední smlouvu, dostal závdavek, stravu, byt a oděv a po
skončení služební doby mzdu. Pán směl čeledína i tělesně
trestat, avšak jen holí nejvýše na prostřední prst silnou a
nikoli do krve. Zemřel-li čeledín do tří dnů po potrestání,
odpovídal pán za jeho smrt. Jihlavské městské právo zakazovalo
tělesné trestání čeledínů vůbec.
Od 16. století začaly
být vydávány čelední řády, upravující podmínky čelední
služby. Poslední čelední řády u nás byly vydány ve druhé
polovině 19. století a platily ještě krátce po druhé světové
válce. Pražský čelední řád z padesátých let 19. století
dovoloval, jestliže domluvy nepostačovaly, použít proti
čeledínovi či služebné prostředků přísnějších, avšak
neškodných jeho či jejímu zdraví, tudíž tělesné potrestání,
u žen prutem či metlou, u mužů holí. Uherský čelední řád ze
sedmdesátých let 19. století stanovil, že výroky a skutky, které
by jinak byly urážlivé, nezakládaly, dopustil-li se jich
pán vůči čeledínovi či služebné, domněnku, že pán
chtěl čeledína, služebnou, skutečně urazit. Tudíž nebylo
žalovatelné ani ponižování domáckých zaměstnanců.
Je
historickou zvláštností, že v kampani za zrušení čeledních
řádů s přežitky feudálního práva navrhli zákon o
domáckých zaměstnancích právě komunisté. Odůvodňovali návrh
tím, že, když žena vykonává společensky prospěšnou práci,
měla by mít pro péči o domácnost pomocnici...
Ke
stanovení zletilosti ve středověkém právu
Ve středověku bylo obecně hranicí zletilosti u dívek 12 let a u
chlapců 14 let. Protože však u každého dítěte nebylo vždy
známo, kdy se přesně narodilo, probíhalo tzv. "ohlédání
let". Prováděli je menší zemští úředníci, zástupci
zemských úředníků, popřípadě úředníci ve městech a na
panstvích. U dívek se zjišťovalo, zda mají "prsia pučiece"
a u dívek i chlapců, zda se jim " lóno chlpatí".
Ohlédání se provádělo "ohlédaniem, dotčeniem". Podle
výsledku ohlédání let se určovalo, zda zkoumaná osoba je již
plnoletá.
Zemské sněmy, "aby ten posměch sňat byl",
začaly stanovovat pro různé stavy nové hranice plnoletosti,
nejdříve u šlechtických a měšťanských dospívajících. Na
panstvích však až do novověku se úředníci a panstvo bavili
"ohlédaniem" nevolných děveček a pacholíků...
Z
dějin právního postavení ženy
Ve slovanském
právu měla žena poněkud volnější postavení než žena v právu
římském a germánském. Dcera podléhala moci otcovské, manželka
moci manželově, vdova však nemusela přijmout poručenství
některého muže jako u Římanů a Germánů, ale stávala se "paní
sebe mocnou".
Ženy se původně získávaly lupem či únosem
anebo koupí. Slovanské slovo "věno" původně znamenalo
cenu za nevěstu, placenou rodinou ženicha otci nevěsty. Později
otec tento získaný majetek dával dceři do manželství, až
nakonec věno dával otec nevěstě z majetku rodiny. Ještě v 11.
století mohl mít muž, zvláště velmož, vedle zákonné
křesťanské manželky i konkubíny.
I podle brněnského
městského práva z poloviny 14. století, kteréžto právo bylo
již ovlivněno recepcí římského práva, přejímáním prvků
římského práva do práva domácího, mohl mít muž, a to i
ženatý, konkubínu. Manžel byl caput et dominus, hlava a pán
vlastní ženy s právem trestat ji prutem, holí nebo důtkami. Je
zvláště pozoruhodné, že hlavou rodiny podle brněnského
městského práva nemusel být vždy jen muž, mohla jí být i
žena, když manžel byl churavý, nebo když manžel na takovou
změnu přistoupil smlouvou, ovšem schválenou městským
soudem.
Ještě v prvých letech 20. století v Anglii měl manžel
právo tělesně trestat svoji ženu a v případě potřeby měl
navíc i právo přizvat si k takovému kárání policejní
asistenci.
Z dějin práva barbarských
království
Po zániku Říše západořímské se
na jejím bývalém území vytvořily raně středověké státy
germánských kmenových svazů, zejména říše vandalská v
severní Africe, vizigótská ve Španělsku a jihozápadní Francii,
burgundská v jihovýchodní Francii a západním Švýcarsku,
ostrogótská v Itálii, anglosaská království v Británii a
především Říše franská ve Francii a Německu.
Raný
středověk nebyl ani zdaleka tak úpadkovým obdobím, jak se
tradovalo v mnohé odborné historické literatuře. Raně středověké
státy měly své právo, které nebylo nikterak jednoduché a už
vůbec ne primitivní. Plně odpovídalo hospodářským a sociálním
podmínkám své doby. Slovo barbar už ke konci dominátu ztratilo
pejorativní nádech. Díky obchodnímu styku barbarů s Římskou
říší si i barbarští řemeslníci osvojili dovednost zhotovovat
výrobky podle římských vzorů, takže pak kulturní úroveň
barbarů i Římanů byla podobná. Naopak třebas kalhoty převzali
Římané od barbarů, konkrétně od Galů.
Franská říše se
dělila na správní území, nejnižší byly setniny, v jejichž
čele stál setník, thunginus, centenarius. Setniny se vytvořily
však jen ve východofranské části říše. Jinak pak nejnižší
územní jednotkou bylo hrabství v čele s hrabětem, comes, a vyšší
bylo vévodství v čele s vévodou, dux. Hrabata a vévodové
původně nebyli příslušníky pozemkové šlechty, nýbrž
královými venkovskými úředníky!
Na dvoře franského krále
stál z dvorských úředníků nejvýše majordomus, správce říše.
Když majordomus Karel Martell sesadil posledního Merovejce a
založil panovnickou dynastii Karlovců, přestal být úřad
majordoma obsazován. Dalšími dvorskými úředníky byli zejména
siniscalcus, správce dvora, cancellarius, kancléř, marescalcus,
správce dopravních prostředků, vilicus, správce statků,
venator, lovčí, správce lesů, dapifer, stolník, pincerna,
číšník, a také summus coquus, nejvyšší kuchař. Kromě těchto
úředníků sloužili franskému panovníkovi královští poslové,
missi dominici, kteří po dvojicích, tvořených obvykle světským
velmožem a biskupem, byli vysíláni do jednotlivých částí
franské říše, kde kontrolovali dodržování královských
zákonů.
V Českém knížectví byl panovníkem kníže, dux, a
správcem země namísto majordoma palatin. Tak mocný úřad přestal
být od 12. století obsazován. Namísto nejvyššího kuchaře
sloužil knížeti mistr kuchyně, magister coquinae. Na hradech v
českém státě raného středověku stála v čele všech
sloužících žen hradská bába, avia.
V barbarských
královstvích každý kmenový svaz měl své obyčejové právo a
svůj zákoník, obsahující nové královské právo. Mezi
nejznámější patří Lex salica, sálský zákon, Lex Alamanorum,
alamanský zákon, Lex Baiuvariorum, bavorský zákon, Lex Gundobada,
zákon burgundského krále Gundobada a celá řada dalších. Pro
podmaněné římské obyvatelstvo bývaly vydávány zákony
založené na pozdním římském právu, např. Lex Romana
Visigothorum.
Franští králové vydávali samostatné zákony
rozdělené do kapitol, jednotlivě zvaných capitula, odtud
capitularia, kapituláře. Dělily se na capitularia mundata,
světské, capitularia ecclesiastica, církevní a capitularia
mixta, smíšené. Církev, ač měla za svou hlavu papeže, byla
církví zemskou, a podléhala králi. Vznikla tak obdoba byzantského
caesaropapálního sytému. Franský král se nazýval rex et
sacerdos, král a kněz. Papeži byla přisuzována pouze úloha
pastorační, duchovní správy.
Otroctví po
zániku Západořímské říše nezaniklo, ale navíc se ještě
utužilo. Ve franské říši se otroci dělili na servi casati,
otroky usedlé, pracující na propůjčené půdě, byli obdobou
kolónů a předchůdci nevolníků, a servi non casati, otroky
neusedlé, kteří nebyli vázáni na půdu a připomínali nejvíce
otroky starořímské. Zvláštnosti otroctví v raném středověku
byly hlavně dvě. Jednak otroci tehdy měli již velmi omezenou, ale
přece jen jistou právní subjektivitu, mohli vlastnit movitý
majetek, uzavírat sňatky a mít rodiny a byli sami trestně
odpovědní. A pak mezi příčiny vzniku otroctví přibyly dlužní
insolvence, trest, narození z otroka či otrokyně, i když druhý z
rodičů byl svobodný, podle pravidla horší ruky, a prodej sebe
sama do otroctví, autotradice, o kterém vydávaly osoby takto se
prodavší obnoxiační listinu. Například svobodná žena, která
sesmilnila s otrokem, se v burgundské říši stala otrokyní krále.
Žena, která v Českém knížectví zcizoložila, byla prodána do
otroctví.
Z dějin právního postavení
otroků ve starém Římě
V nejstarších dobách
měl pán v Římě nad otrokem právo života a smrti, ius vitae
necisque. Mohl se chovat i k otrokům krutě, saevire in servos suos.
Od 3. století př. n. l. cenzoři mohli postihovat pány za
kruté nakládání s otroky cenzorskou důtkou, nota censoria, nebo
i přeřazením do nižší třídy občanů, což mohlo mít za
následek ztrátu podílu na politickém vlivu v Římě. Od
Augustových dob začal příliv otroků do říše klesat. Císařové
proto omezovali práva pánů nad otroky. Domitianus zakázal
kastraci otroků. Hadrianus vydal zákaz prodat otroka lanistovi,
majiteli gladiátorské školy, či otrokyni kuplíři, majiteli
nevěstince, bez uvedení důvodu. Antoninus Pius vydal zákon, podle
kterého otrok, se kterým bylo nakládáno krutě, musel být prodán
jinému pánovi. Původní pán však za otroka dostal peníze...
Zákaz patrně nebyl dodržován, protože později musel být
vícekrát opakován. Otrok nesměl být trestán bez důvodu. Za
zabití vlastního otroka byl pán odpovědný jako za smrt otroka
cizího. Zemřel-li však otrok při důvodném trestání, zůstal
pán beztrestný.
| návštěvníků stránky | |
|---|---|
| celkem | 17 326 |
