Svet-Stranek.cz
Pro všechny zájemce o právní historii a obory související
Střípky klípky z právní historie

Střípky klípky z právní historie:Pro všechny zájemce o právní historii a obory související

Střípky klípky z právní historie

Jestliže se v něčem mýlím, laskavě mě opravte.

Stručné teze o nenáboženské interpretaci křesťanství


Za zakladatele nenáboženské interpretace křesťanství je pokládán německý teolog Dietrich Bonhoeffer. Po nástupu fašismu odmítl ukrýt se na americké univerzitě a rozhodl se setrvat v Německu. Za účast na přípravě atentátu na Hitlera byl vězněn a krátce před koncem války popraven. Jeho stěžejním dílem je teologická část jeho listů z vězení. V nich uznal, že představa transcendentního Boha je modernímu vědecky uvažujícímu člověku nesrozumitelná. Za nejvlastnější podstatu křesťanství považoval proexistenci, bytí pro druhé podle Ježíšova vzoru.Tuto myšlenku naznačil už ve svém díle Etika, kniha, jež měla obsahovat komplexní výklad nenáboženské interpretace křesťanství, napsána již nebyla, zůstal zachován jen její koncept.
Na Bonhoefferovy myšlenky navázali mnozí jiní myslitelé. Z českých vynikli prof. ThDr. Otakar Antoň Funda, Dr. Theol., s díly Víra bez náboženství a Ježíš a mýtus o Kristu, a prof. PhDr. Milan Machovec s dílem Ježíš pro moderního člověka. Oba se opírají o rozlišení náboženských křesťanských mýtů a poselství historického Ježíše. Právě toto poselství je základem oné nenáboženské interpretace křesťanské zvěsti.
Lidé si mají vzájemně pomáhat, a to bez očekávání bezprostřední odměny. Mohou pak chovat naději v milosrdenství druhých. Odpuštění není zadarmo, předchází mu pokání a po něm má následovat další život již bez hříchu. Ovšem odpovědnost zástupce, pomáhajícího, má být omezena odpovědností zastupovaného, toho, komu je pomáháno. Modlitba je formou umění. Spása v návaznosti na to vše spočívá v nalézání východisek ze složitých situací.
Celé učení vyvolalo i polemiky. Avšak i přesto existuje šance získat pro tuto interpretaci moderního, vědecky smýšlejícího, sekulárního člověka. Tato interpretace je právě oním mostem, který spojuje křesťanství s ateismem.
A v tomto smyslu by se mohla stát nenáboženská interpretace křesťanství zdrojem nové reformace.


Způsob psaní konceptů

I v době počítačů znalost správného psaní konceptů nezastarala. Napsání konceptu na papír je stále ještě rychlejší a pohodlnější než sepisování textu přímo v textovém procesoru.
Správný způsob psaní konceptů je znám již od 16. století.
Text se píše pouze po pravé straně listu. Opravy a doplňky se píší jen po levé straně listu a v textu na pravé straně se pouze vyznačí místa, kam opravy a doplňky mají být vsunuty.
Po zkontrolování a opravení celého textu se do levého dolního rohu listu napíše parafa na znamení toho, že text již byl zkontrolován. Je-li listů více, označí se v dolní části uprostřed čísly stránek a parafa se napíše až do levého dolního rohu na posledním listu.


Srovnání metod nakladatelské činnosti v Česku a v západní Evropě

V Česku obvykle nakladatelé čekají na to, až jim autoři do nakladatelství přinesou hotové rukopisy.
V západní Evropě nakladatel vybere téma, vybere autora a dá si sepsat odbornou monografii, kterou pak vydá.
Lze soudit, že nakladatel druhým postupem shromáždí nadzisky dříve, než se najdou autoři-napodobitelé, kteří začnou na totéž téma psát svá díla.
A přitom existuje tolik právněhistorických témat, na která v česky psané právněhistorické literatuře nebyla dosud nikdy žádná díla napsána.
Je opravdu škoda, že zatím není veřejně známo žádné české nakladatelství, které by onu západoevropskou metodu nakladatelské činnosti chtělo v Česku využít...


Tradiční rodina v minulosti

V průběhu 19. a první poloviny 20. století veřejnou agitací ženy postupně dosáhly přístupu ke studiu a k zaměstnání ve stále více oborech, včetně oborů vysokoškolských. Z hlediska vztahu k zaměstnání bylo pak možné rozdělit ženy do dvou velkých skupin. První tvořily ženy, které dostaly příležitost vystudovat a být jmenovány na relativně vysokou pozici. Ty samozřejmě chtěly realizovat se a slušně si vydělat. Ovšem takové ženy pak si mohly ku pomoci v domácnosti a k výchově dětí přibrat pomocnici  v  domácnosti. Jednak  si tím uvolnily čas pro práci a samostudium, jednak tím vytvořily nové pracovní místo. Druhou skupinu tvořily ženy, které namísto mechanické  monotónní práce pro zaměstnavatele raději vykonávaly mechanickou monotónní práci pro svou rodinu, zejména pro své děti. Kromě těchto dvou největších skupin žen ještě existovaly ženy zaměstnané na základních pozicích, zvláště svobodné dívky z chudých rodin, a ženy zámožných mužů, které toliko řídily domácnost za pomoci svého služebnictva.
Obživa rodiny z mužovy mzdy však vyžadovala rodinnou mzdu pro muže. Rodinná mzda nebyla pouhým  milodarem, zaměstnavatelé potřebovali, aby pro jejich potomky po zdědění podniku pracovali potomci zaměstnanců. Ženská a dětská práce byly objeveny podnikateli pro případy, kdy tlak mužů na zvyšování mezd začal být příliš silný. Kromě toho všeho měl muž zákonné postavení hlavy rodiny. To především znamenalo, že muž ženu zastupoval a že zákonem přípustná rozhodnutí otce rodiny nemohla žena zvrátit ani soudní žalobou. Ovšem na druhé straně měl muž povinnost ženu podle své mohovitosti slušně vyživovat. Právo trestat manželku tělesně zaniklo  v západní Evropě ve 14. století, v Čechách v 15. století, v Anglii až v prvých letech 20. století. Ze soudní praxe vzešel mimo jiné i poznatek, že i vysoce emancipované ženy přiznávaly, že je jim příjemné, když je vede muž. I přesto, že postavení ženy v manželství stanovil zákon, existovala snubní svoboda. Žena, která se nechtěla podřídit, se nemusela vdát. Sňatkem se stalo podřízení muži dobrovolným. Pojetí tradiční rodiny vycházelo z křesťanských mravních hodnot. Nebylo nezbytně nutné být věřícím. Křesťanské mravní hodnoty mohly pro sebe přijímat i osoby bez vyznání.   Až ve druhé polovině 20. století byl institut hlavy rodiny zrušen.
Pro možnost porovnání názorů dřívějších s názory dnes obecně známými si dovoluji uvést na závěr několik historických citátů:
„Nepozoroval jsem, že by Američanky považovaly manželskou autoritu za výsledek uzurpace svých práv ani že by se domnívaly, že je ponižuje, když se jí podřizují. Zdálo se mi, že pokládají za jakousi poctu, když se dobrovolně vzdávají vlastní vůle, a vidí svou velikost v tom, že se samy sklánějí pod jho, a nikoli v tom, že se mu snaží vymknout.“ Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe II., Nakladatelství Lidové noviny, 1992, str. 150 (napsáno kolem roku 1853).
„Pod pláštíkem stejných práv usilují ženy o vládu nad muži (tato slova najdeme již ve 34. knize Liviových Dějin). Pokud se tak stane, bude to pro náš národ znamenat větší katastrofu než jeho rozdělení. Neboť pokud se tento nezdravý přístup mezi ženami rozšíří, pokud se pokusí vládnout pod pláštíkem stejných práv, potom se jejich antipatie vůči mužům posílí a muži ztratí svůj respekt a obdiv vůči ženám ze strachu, že by dostali emancipovanou manželku. Strach je zdrží  od sňatků, zavládne bezdětnost a amorálnost, mužská zkáza povede k zániku rodiny, ke znehodnocení společnosti a ztrátě národa. Proto je ženská  emancipace smrtelným nepřítelem každého národa.“ Páter Kaplanski, in: Gisela Bocková, Ženy v evropských dějinách od středověku do současnosti, Nakladatelství Lidové noviny, 2007, str. 177 (napsáno kolem roku 1900).
„Vymezení této podřízenosti
27. Avšak tato poslušnost nepopírá a neodnímá svobody, která plným právem přísluší ženě jak vzhledem na důstojnost lidské osoby, tak vzhledem na vznešenou úlohu manželky, matky a společnice; ani jí neukládá, aby poslouchala jakýchkoli choutek mužových, i když by snad byly nesmyslné nebo se příčily důstojnosti manželky; ani konečně neučí, že by měla manželka býti přirovnána k osobám neplnoprávným, jimž se nepovoluje pro nedostatek zralejšího úsudku nebo pro životní nezkušenost, aby směly volně užívati svých práv. Zakazuje však onu přehnanou libovůli, která se nestará o prospěch rodiny. Zakazuje oddělovati v tomto těle rodiny srdce od hlavy, poněvadž by to bylo krajním nebezpečím zkázy a na nesmírnou škodu celého těla. Neboť je-li muž hlavou, jest žena srdcem, a náleží-li muži prvenství v řízení, žena právem smí a musí požadovati pro sebe jako svůj úděl prvenství v lásce.“ CASTI CONNUBII, ENCYKLIKA O KŘESŤANSKÉM MANŽELSTVÍ, PIUS XI., Olomouc, 1935, čl. 27.


Příčiny zániku otroctví

Institut otroctví vznikl ve starověku, v eneolitu. Již v pozdním období římského císařství jej ve větším měřítku začal nahrazovat kolonát, poměr nájemců půdy k latifundistovi.    Po pádu Říše západořímské se otroctví v barbarských královstvích neuvolnilo, ale naopak utužilo. Později otroky nahradili sluhové a služky, kteří v souhrnu náleželi k půdě, k hospodářskému dvoru, a s ním byli prodáváni. Až posléze vznikl nový typ osoby závislé, nevolník, usazený na kusu půdy i s domem a ostatními součástmi zemědělského hospodářství. Otrok nebyl na své práci zainteresován v zásadě vůbec, nevolník měl motiv získávat výtěžek svého hospodářství pro sebe a pro svoji rodinu, byť za cenu odvádění renty pro svého feudálního pána. Nicméně osoby, které byly otroky, nezmizely, přeměnily se na podruhy a čeledíny. Na konci vrcholného středověku se v Evropě objevili otroci znovu, v jihoevropských středomořských státech. Otroky se stávali cizinci, muslimové, Afričané i lidé z Kavkazu. Převážně sloužili v domácnostech bohatých šlechticů a měšťanů. Na počátku 16. století započal dovoz černých otroků do Ameriky.
Ani kapitalistické hospodářství se nebránilo využívání otrocké práce, dokud se vyplácela, zvláště na plantážích. Vedle otroků převládala práce najatých svobodných osob. Dělník však pracoval rychleji než otrok. Zaměstnavatel zaměstnával dělníka jen na dobu, na kterou jeho pracovní sílu potřeboval. Otrokář musel otroka vyživovat i tehdy, když ten nemohl pracovat, v nemoci, v dětství i ve stáří. Náklady na otroka byly tudíž vyšší než náklady na dělníka, jenomže otrokova produktivita práce byla nižší než produktivita práce dělníkova. Navíc otroctví vázalo pracovní síly na plantážích, továrníci potřebovali mobilní svobodnou pracovní sílu. Kromě toho dělník pracoval pod mnohem mocnějším tlakem než otrok. Otroka koupeného za peníze se nevyplácelo propustit, pro zaměstnavatele nebyl problém dělníka propustit, což byla pro celou dělníkovu rodinu závažná hrozba. V britských a francouzských koloniích bylo otroctví v 19.století zrušeno a nahrazeno systémem nucených prací. Domorodci byli povinni platit daň z hlavy, kdo na ni nevydělal, šel do vězení. Obdobně v Rakousku-Uhersku, kdo neprokázal svůj legální příjem postačující k obživě, byl odsouzen do vězení a po skončení trestu zařazen na určenou dobu do donucovací pracovny.
Jistěže v abolicionistickém hnutí sehrály roli i motivy humánní, avšak hlavní příčiny zániku otroctví byly ekonomické.


Krátká úvaha o účelu presumpce neviny

V dobách účinnosti feudálního práva byla uznávána presumpce viny. Obviněný musel dokazovat svoji nevinu.Existovaly i zvláštní případy presumpce viny. Například tehdy, kdy byli spolu přistižení muž a žena, kteří nebyli spolu oddáni, úplně nazí, předpokládalo se, že se spolu dopustili smilstva. Dokonce i tehdy, kdy obviněný obstál při užití práva útrpného, byl sice propuštěn takzvaně na volnou nohu, ale mohl být kdykoliv vyšetřován znovu.
Jedním z výdobytků nového buržoazního práva byla presumpce neviny. Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu nebyla vyslovena vina obžalovaného, bylo povinností každého pohlížet na obžalovaného, jako by byl nevinen.
Nicméně presumpce neviny měla i svoji druhou stránku. Například podle § 132 rakouského trestního zákona zroku 1852 o svedení ke smilstvu byl trestně odpovědný ten, kdo osobu svěřenou jeho dohledu nebo vychování nebo vyučování přiměl k vykonání nebo dopuštění nějakého smilného činu. Toto ustanovení se vztahovalo i na zákaz svedení služky, zvláště mladé a nezkušené, ke smilstvu jejím pánem. I přesto k pohlavnímu zneužívání služek svými pány v praxi docházelo, obvykle za nepřítomnosti nezaujatých svědků. Dalším příkladem je skutečnost, že někteří mládenci, kteří se zúčastnili atentátu na rakouského následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este, byli rakouskou policií umučeni.
Vtírá se tedy neodbytně otázka, zda nebyla účelem presumpce neviny netoliko ochrana skutečně nevinných, ale spíše nedokazatelnost viny některých příslušníků vysoké společnosti či některých příslušníků státního aparátu.
Na druhé straněje dlužno přičíst ke cti rakouskému soudnictví, že dokázalo zprostit viny i proletáře, pokud skutečně nebyl nalezen dostatek důkazů, že se dopustil politického skutku, pro který byl žalován.


K historii tělesného trestání

Tento kratičký článeček si nečiní nárok na úplné vyčerpání tématu. Nastiňuje pouhé příklady trestů skutečně historických. Ucelených monografií k tomuto tématu je poskrovnu. Ponechávám fundovanému historikovi, aby, pokud ho toto téma zaujme, zaměřil své badatelské úsilí zde naznačeným směrem.
V římské říši byly otroci, ovšem také otrokyně, trestáni nejčastěji důtkami na záda, tergo. Jeden Říman se chlubil, že jistou velmi vzpurnou otrokyni dal bičovat dvakrát denně, až byla svolná úplně ke všemu.
V raném středověku ze slovanských krajů pochází zpráva, že ženě, jež se dopustila cizoložství, byla obřezána labia, kůže stažena a přibita na dveře domu každé ženě pro výstrahu. Obyčej prodávat v Čechách cizoložnici do otroctví zrušil až český král ve 13. století. Je pozoruhodnou zvláštností slovanského práva, že neznalo, na rozdíl od práva římského a germánského, poručenství nad ženami. Dcera podléhala moci otcovské, manželka moci manžela, ovšem vdova se stávala „paní sebe mocnou“. V daleké Indii to ovšem v dávných dobách měly ženy obtížnější. Žena byla povinna oslovovat svého muže „můj pane“ nebo i „můj bože“. A za cizoložství byla indická žena opékána na rožni...
V době vrcholného feudalismu bylo nahrazeno otroctví čelední službou. Čeledín mohl být trestán holí na prostřední prst silnou, ne však do krve.  Zemřel-li do tří dnů po potrestání, byl pán odpovědný za jeho smrt. Podle jihlavského městského práva nesměl být čeledín trestán tělesně vůbec. Podle brněnského městského práva směl caput et dominus, hlava a pán manželky, trestat ženu prutem, holí nebo důtkami. Vyskytl se měšťan, který svou ženu vláčel po zemi, šlapal po ní, a na prosby jejích příbuzných, aby ji trestal toliko prutem, nereagoval. Případ se dostal až před markraběte a měšťan byl potrestán pro týrání. Obdobné právo trestání manželek existovalo i jinde Evropě, v západní Evropě bylo zrušeno ve 14., v Čechách v 15. století. Trestání vlastních žen však nesmělo být ultra modum maritale, ultra modum usuale, nad obvyklou míru manželskou. Je třeba podotknout, že u nás do poloviny 16. století nesměl manžel svědčit proti vlastní ženě a žena nemohla svědčit proti svému manželovi.
Ještě v 19. století existovalo právo domácí kázně. Podle pražského čeledního řádu platilo, že, pokud domluvy nebudou postačovat, má pán právo použít proti čeledínovi (ale i proti služebné) prostředků přísnějších, avšak neškodných zdraví čeledína. Obdobně toto právo měl i otec proti dětem, mistr proti učňům a učenkám, zde se nazývalo právo učební kázně. V posledně uvedeném případě však rodiče měli právo své dítě z učení odvést. A vůbec právo domácí kázně bylo omezeno ustanovením trestního zákona z r. 1852 o zlém nakládání. A zlým nakládáním se rozumělo poškození na těle, které bylo definováno jako jednání, které na těle zanechává „známky a následky“. Ještě do prvých let 20. století v Anglii měl muž právo tělesně trestat svoji ženu a po případě si k potrestání i přizvat policejní asistenci.
V současnosti se ještě připouští tělesné trestání dětí, ovšem s omezujícími podmínkami. Trestat dítě se nesmí předmětem, ani na citlivá místa, ani trestání nesmí zanechávat zjevné stopy. Nejvyšší soud Kanady ve svém judikátu k tomu ještě připojil, že takto trestat lze jen děti od 2 do 14 let. Sporné zůstává právo trestat dítě na holou. Vyskytl se názor, že je to ponižující. Existuje ovšem starší judikát, podle kterého pouhé vykasání sukně ani obnažení těla není pohlavním zneužíváním. V žádném případě však nesmí dojít k potupě veřejné.
Zcela zvláštní jsou právní podmínky při tělesném trestání v rámci erotických her, a to BDSM her.
K problematice dobrovolnosti v BDSM hrách lze jako příklad pro porovnání uvést otázku vůle poškozeného ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění, a to zásadu vis haud ingrata, násilí nikoli nepříjemné. Jestliže například žena při svém podrobování se donucujícímu jednání pachatele ve skutečnosti vnitřně souhlasí s násilím na ni páchaným a prožívá je s rozkoší, nejde o skutečné znásilnění. Otázkou zůstává případ, kdy pachatel o tomto souhlasu ženy nevěděl od samého počátku svého donucujícího jednání,  nebo případ, kdy žena začala cítit rozkoš a začala souhlasit s násilným aktem až v jeho průběhu. Zde by bylo možno posuzovat jednání pachatele podle zásad posuzování pokusu trestného činu znásilnění.
Tělesné trestání při erotických hrách má mít jen velmi odlehčenou formu. Nesmí dojít ke skutečnému ublížení na zdraví. Ve smyslu judikátu č. 6/1967 – II poruchy zdraví, trvající jen po krátkou, zcela přechodnou dobu, nejsou ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. S přihlédnutím k judikátu č. 16/1986 (str. 75) lze za takovou krátkou dobu pokládat dobu kratší 7 dnů, pokud ovšem nešlo o výraznou poruchu zdraví. Na druhé straně krátkodobé a zcela přechodné omezení běžného způsobu života poškozeného může být pokládáno za drobné ublížení na zdraví ve smyslu § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Kromě toho § 2 téhož zákona vymezuje přestupek mimo jiné i znakem „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“. Toto by mohlo být vykládáno i tak, že krátkodobé a zcela přechodné změny zdravotního stavu nejsou ani drobným ublížením na zdraví, pokud neomezují běžný způsob života poškozeného a pokud jejich způsobení neporušuje ani neohrožuje zájem společnosti, což by u jednání, při němž takové krátkodobé a zcela přechodné změny zdravotního stavu jsou jen prostředkem k dosažení rozkoše a sexuálního uspokojení, mělo být zcela zjevné. Dnes sexuologové občasné sexuální hry dokonce doporučují.


Stručný nástin hlavních principů konzervatismu

1. Tradice
Tradice představují pro konzervativce společenskou zkušenost, která se osvědčila v historické praxi jako společensky prospěšná soustava způsobů jednání a lidských výtvorů.Tradice poskytuje i psychologický pocit jistoty, spočívající ve znalosti něčeho známého a úspěšně vyzkoušeného.

2. Lidská nedokonalost
Konzervatismus se neztotožňuje s přesvědčením, že lidé jsou ve všem dobří, nebo, že se mohou stát dokonale dobrými. Konzervativci vycházejí z dosavadní zkušeností potvrzeného názoru, že lidé jsou nedokonalí a nezdokonalitelní. Pro tendenci lidí hledat bezpečí a jistotu zdůrazňují konzervativci význam společenského řádu. Respektování takového řádu zabezpečuje stabilitu společnosti a předvídatelnost následků lidského chování. Tomu odpovídá i význam zákona a význam vynutitelnosti práva, které zachovávají řád a pořádek. Konzervativci opírají své ideje o zkušenost, o poznání reality a nekonstruují soustavné společenské teorie, jejich přístup ke světu je realistický a veskrze pragmatický.

3. Organická společnost
Konzervatismus upřednostňuje před jednotlivci společnost. Tu tvoří sociální skupiny, jako jsou například rodina,církev, škola, sousedské společenství, národ, které představují zprostředkující sociální struktury mezi státem a jednotlivcem. Každá ze sociálních skupin sehrává svoji roli při zachovávání společnosti coby celku. Sociální skupiny nevznikají na základě předem ujednané smlouvy, ale jsou výsledkem vývoje společenských struktur. Jedinci v nich sdružení dobrovolně přijímají nejen práva, ale i povinnosti a vazby náležející k takovým strukturám. Nejdůležitější sociální skupinou a vzorem pro ostatní takové skupiny je rodina. Její členy spojuje láska, starostlivost a odpovědnost, rodina poskytuje svým členům bezpečí, jistotu a vychovává děti tak, aby si osvojovaly hodnoty mravného chování k jiným lidem. Podobně konzervativci podporují ideu národa jako uchovatele specifik a unikátních vlastností každého národa. Konzervativci podporují silný stát jako ochránce zákona a pořádku, též i jako obránce státního území a balancera rovnováhy sil v oblasti kolem hranic státu. Stát nemůže lidi zlepšovat, má však urovnávat konflikty mezi občany i mezi korporacemi. Celou společnost pokládají konzervativci za hierarchicky uspořádanou, podobně jako řídicí a řízené orgány těla, a v tomto smyslu za společnost organickou.

4. Morálka
Konzervativci odmítají mravní relativismus, který podkopává vědomí závaznosti některých mravních norem. Mnozí z nich vyzdvihují úlohu náboženské víry pro sílu mravního přesvědčení občanů. Náboženská víra však není pro mravnost úplně nevyhnutelná. Existuje i materialistický proud v konzervatismu. Co však spojuje religiózní i materialistické konzervativce, je víra v objektivní morální řád,který se vyvinul a též osvědčil v průběhu dlouhých historických epoch, má své kořeny už v předantických civilizacích zemí Blízkého východu, dále v civilizacích antického Řecka a Říma i pozdější křesťanské Evropy a nezastaral ani ve stále více se sekularizujícím světě.

5. Autorita
Konzervativci pokládají autoritu nikoli za výsledek apriorně předpokládané společenské smlouvy, nýbrž za následek vývoje společenských struktur, podobně jako společnost. Například v rodině neuzavírají děti s rodiči žádnou smlouvu o nadvládě, a přece rodiče vůči dětem uplatňují autoritu. Konzervatismus proto klade důraz také na význam vůdcovství a disciplíny. Autorita se však zároveň spojuje i s odpovědností, jež klade meze a zábrany zvůli.

6. Svoboda
Konzervativci považují svobodu a rovnost za protikladné pojmy. Smyslem svobody je ochrana rodového i jednotlivcova vlastnictví hodnot materiálních i nemateriálních. Smyslem rovnosti je přerozdělení majetku a nemateriálních hodnot a vyrovnání sociálních rozdílů. Mezi lidmi jsou rozdíly v majetku i vlivu alespoň zčásti vydobyté či uchované úsilím a schopnostmi. Pokusy o přerozdělení hodnot a kompenzaci rozdílů, vyjma odůvodněné pomoci lidem v jimi nezaviněné existenční tísni, omezují svobody schopnějších a úspěšnějších. Úplná rovnost ve vlastnictví hmotných a nehmotných statků mezi všemi lidmi nebyla v žádném společenském řádu nikdy dosažena a není reálně uskutečnitelná. Lidé, kteří mají více majetku a vlivu, mají sice i více svobody než ostatní, avšak nesou odpovědnost za rozhodnutí a s tím i riziko ztráty majetku, vlivu a též osobního prestiže.

7. Majetek
Podle konzervativců majetek dává jeho vlastníkům pocit jistoty a relativního bezpečí. Konzervativci oceňují spořivost a opatrnost při hospodaření s peněžními prostředky, rovněž tak si váží vytváření úspor a investování do majetkových hodnot. Vlastnictví majetku vyvolává sklon k podpoře práva a pořádku, autority a tomu odpovídajícího společenského zřízení. V majetku podle stoupenců konzervatismu se promítají i vlastnosti náležející k osobnosti vlastníka, zvláště v té části hmotných statků, které tvoří majitelův domov. Vlastnická práva jsou ovšem spojena i s určitými povinnostmi, zabraňujícími zneužívání vlastnictví. Děděním se přenášejí hmotné statky na další generace, a tím se vytváří motiv uchovávat a rozhojňovat majetek rodu.

8. Paternalismus
Již z dob feudalismu pochází princip noblesse oblige, šlechtictví zavazuje, povinnost šlechty chovat se čestně a štědře, chránit slabé, vdovy a sirotky. Konzervativci soudí, že za svá větší privilegia nesou bohatí a mocní sociální odpovědnost. Z období zavádění sociálního a zdravotního pojištění pro dělníky pocházejí jak výrok, že podnikatelé se o sebe postarají sami, o zaměstnance se musí postarat stát, tak i poučka, že, mají-li být paláce bezpečné, musejí být chýše spokojené, jakož i teze, že zbídačení lidé s volebním právem jsou velmi nebezpeční. Péče o lidi, kteří bez vlastního zavinění se stali sociálně potřebnými, není tématem jen levicových stran, je i tématem konzervativců. První vlády, které zavedly penzijní, nemocenské a úrazové pojištění pro tovární dělnictvo, byly vlády konzervativní, Disraeliho ve Velké Británii, Bismarcka v Německu a von Taaffeho v Rakousku-Uhersku. Velký podíl na sociální pomoci podle konzervativců mají nést charitativní organizace, církev apod. Ostatně i listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, ve svém článku 11 odstavci 3 výslovně stanoví, že vlastnictví zavazuje.

Závěr
Po celou historickou dobu převládaly v našich zemích poměry, v zásadě odpovídající konzervativním hodnotám. Ačkoliv se vedle konzervatismu objevily velmi rozmanité ideologie, zejména liberalismus, sociáldemokratismus, anarchismus, fašismus a komunismus, mnozí lidé stále hledali své sociální zakotvení v rodině, v sousedském společenství, v pracovním týmu, v církvi, občanském spolku, obci apod. I přes excesy některých jednotlivců a jejich skupin většina společnosti dávala přednost tradičním dobrým mravům, toužila po hmotném dostatku pro sebe i svou rodinu, po právním a mocenském zabezpečení života, zdraví, svobody, majetku a cti občanů, byla ochotna uznávat i autoritu a hierarchii tam, kde osoby podílející se na řízení prosazovaly jasný řád a pevný pořádek, přinášející slušný prospěch i těm, kteří byli autoritě podřízeni. Konzervativní hodnoty neslouží toliko vyšší společnosti, jak některé vládnoucí kruhy jiných než konzervativních režimů tvrdívaly, tyto hodnoty poskytují větší či menší užitek i lidem ze středních a lidových vrstev. Například v době Disraeliho existovalo i konzervativní dělnictvo.
Cílem konzervatismu je nikoli, jak bývá někdy podsouváno, nastolit reakci, nýbrž vybrat principy osvědčené v historické praxi a sestavit je v kombinaci, která bude prospěšná i pro současnou společnost. Konzervativci jsou i pro změny, avšak jen takové, které byly v praxi vyzkoušeny a rovněž osvědčeny.
Doporučená literatura
Andrew Heywood: Politické ideologie, VICTORIA PUBLISHING, a. s., Praha 1994
Robert Nisbet: Konzervatismus: Sen a realita, Občanský institut, Praha 1993
Russell Kirk: Konzervativní smýšlení, Občanský institut, Praha 2000


Z dějin harémů

Nejstarší nám známé harémy se vyskytovaly ve starověku na Předním východě. Egyptský faraon měl harémy v palácích rozmístěných podél Nilu. Harém některých mezopotamských panovníků byl až  tisícihlavý.
Nejznámější jsou harémy muslimské. Muslim směl mít čtyři manželky, turecký sultán šest manželek, odalisek, harémových otrokyň, mohl mít neomezeně. Na vrcholu tureckého harému stála sultánova matka, valide sultana, pod ní v hierarchii se nacházely sultánovy manželky a ještě níže harémové otrokyně a služky. Ženy musely být poslušné, jinak byly tělesně trestány. Podle tvrzení jednoho ze znalců islámského práva muž smí trestat muslimskou ženu jen tenkým dřívkem a jen přes stehna. Obrazy bičování nahých žen v harémech jsou údajně jen fantaziemi Evropanů. Na druhé straně ovšem islámské právo předepisuje i bičování, a to i žen, dodnes prováděné v konzervativních islámských zemích. Mezi ženami v harémech se rozmáhaly lesbické praktiky, sexualita eunuchů měla infantilní charakter. Muslimští pánové harémů nepředpokládali, že by se jejich ženy snížily až k otrokům, kteří měli do harémů přístup. A tak ženy využívaly pro své rozkoše i otroků. Otrokyně, která porodila pánovi dítě, mimochodem osobně svobodné, již jako matka potomka nesměla být dále prodána.
Je zvláštností, že harémy existovaly i v jednom křesťanském státě, a to v Království obojí Sicílie. Normanští rytíři přejali institut harémů od Arabů.
I slovanští velmožové před přijetím křesťanství měli harémy, umístěné ve věžích, zvaných trěmy, teremy nebo také dvůr teremnyj. Příslušníci české rané šlechty drželi vedle zákonné křesťanské manželky konkubíny až do konce 11. století.


K vývoji právního postavení poddaných v Čechách

V období do husitských válek měli poddaní právo podávat na vlastní pozemkovou vrchnost žaloby k zemskému soudu a stížnosti ke královské kanceláři. Na přelomu 15.  a 16. století zemský sněm opakovaně zakázal poddaným žalovat vlastní vrchnost. Okolo poloviny 16. století zakázal zemský sněm poddaným i podávání stížností na vlastní vrchnost ke královské kanceláři. Císař Maxmilián odmítl tento zákaz uznat, ovšem připustil, že smějí být stíhání poddaní, kteří "nedůvodně suplikovali".


Právní nástroje vlády nad pracujícím obyvatelstvem starého Rakouska (Předlitavska)

Rakouské (předlitavské) právo 2. poloviny 19.století spojovalo právo moderního právního státu s prvky starších právních řádů.
Pracovní řád stanovil pro svůj podnik podnikatel a úřad tento pracovní řád schvaloval. Zaměstnavatel měl právo propustit zaměstnance z jakéhokoliv důvodu nebo i bez udání důvodu. Zaměstnanec mohl dát výpověď jen z některého zákonem dovoleného důvodu. V opačném případě směl dát zaměstnavatel přivést zaměstnance zpět i s použitím policejní asistence. Nezaměstnaný mohl dostat chudinskou podporu jen na dobu nezbytně nutnou k nalezení nového pracovního místa. Jakmile později nabyl jmění, byl povinen chudinskou podporu vrátit. Kdo neprokázal dostatek prostředků k obživě, byl odsouzen do vězení, po propuštění z něj mohl být až na tři roky umístěn do donucovací pracovny. Proti nedovolenému srocení dělníků směla být nasazena armáda.Záleželo jen na posouzení situace velícím důstojníkem, jakých opatření bylo užito, až po použití zbraní. Stávka dělníků ve městě mohla být zlomena i policejní pohrůžkou, že všichni dělníci, kteří nemají v tomto městě své domovské právo, budou postrkem vráceni do svých domovských obcí.
Policejní úřad směl vyhláškami stanovit povinnosti pro osoby nacházející se v jeho obvodu. Na základě prügelpatentu,výpraskového patentu, za porušení takových povinností mohli být provinilci trestáni pokutou nebo vězením, a osoby odměňované mzdou směly být trestány vedle vězení nebo místo vězení i tělesně, nedospělci a ženy prutem či metlou, muži holí, a to do 20 ran. Stejně tak takové osoby mohly být kárány metlou nebo holí i podle trestního zákona. Tělesné tresty byly zrušeny roku 1867. Podle pražského čeledního řádu platného ještě po tomto roce mohl pán trestat služebnou i na těle.Podobně mistr nad učni měl právo učební kázně. Dělníci v továrnách mohli být trestáni konvencionálními pokutami. Jejich výnos musel být věnován na chudinskou péči.   Sdružování a shromažování bylo povoleno spolkovým zákonem. Rakouská vláda si však zajistila nad činností spolků a shromážděními policejní kontrolu. Buď muselo jít o shromáždění veřejně přístupné, pak byl přítomen policejní uředník s právem zakročit proti porušení zákona v průběhu shromáždění, nebo o shromáždění jen pro zvané účastníky, pak policie přístup na shromáždění neměla, ale mohla kontrolovat, zda vstupují do místnosti opravdu jen osoby s pozvánkami. Zakládání spolků řiši nepohodlných mohlo být stíháno na základě ustanovení trestního zákona z roku 1852 o tajném spolčování.
Tiskový zákon už neumožňoval cenzuru předběžnou, zůstala však cenzura následná. Výtisk tiskoviny musel být předložen úřadu, ten měl právo výtisky, pokud jejich obsahem byl porušen zákon, zabavit.
Rakousko jako moderní právní stát nemohlo bránit vystěhovalectví z říše do ciziny. Avšak aby úbytek pracovních sil nebyl příliš velký, byla stanovena povinnost, že vystěhovalci musejí mít poměrně značný obnos peněz na cestovní výlohy a navíc byli žadatelé o vystěhovalecký pas varováni, že po vystěhování nebudou mít právní nárok na vpuštění na území říše. Na druhé straně jistá míra vystěhovalectví zbavovala říši části nezaměstnaných.


K původu slova otrok

Slovo otrok má původ ve staroslovanském slovu otrok, ovšem psaném s tvrdým znakem po písmenu k (laskavý čtenář promine,tento znak na české klávesnici není).
Toto staroslovanské slovo znamenalo "ten, který neumí mluvit", tedy malé dítě, ale také cizinec. A tudíž i zajatý cizinec, otrok...


Z dějin čeledního práva

V raném středověku začali otroky nahrazovat "sluhové a služky", kteří jako součást živého inventáře byli připsáni k půdě, k jednotlivým dvorům, ad glebae adscripti, a byli prodáváni spolu s těmito dvory. Později mezi tyto nesvobodné osoby začaly pronikat i osoby svobodné, pracující za mzdu, čeledíni a děvečky. Zpočátku se jejich postavení mnoho nelišilo od postavení otroků. Mohli být i darováni. V Rusku se vžilo pro tuto praxi přísloví "najal se - prodal se".
Čeledín uzavíral s hospodářem či pánem ústní čelední smlouvu, dostal závdavek, stravu, byt a oděv a po skončení služební doby mzdu. Pán směl čeledína i tělesně trestat, avšak jen holí nejvýše na prostřední prst silnou a nikoli do krve. Zemřel-li čeledín do tří dnů po potrestání, odpovídal pán za jeho smrt. Jihlavské městské právo zakazovalo tělesné trestání čeledínů vůbec.
Od 16. století začaly být vydávány čelední řády, upravující podmínky čelední služby. Poslední čelední řády u nás byly vydány ve druhé polovině 19. století a platily ještě krátce po druhé světové válce. Pražský čelední řád z padesátých let 19. století dovoloval, jestliže domluvy nepostačovaly, použít proti čeledínovi či služebné prostředků přísnějších, avšak neškodných jeho či jejímu zdraví, tudíž tělesné potrestání, u žen prutem či metlou, u mužů holí. Uherský čelední řád ze sedmdesátých let 19. století stanovil, že výroky a skutky, které by jinak byly urážlivé,  nezakládaly, dopustil-li se jich pán vůči čeledínovi či služebné,  domněnku, že pán chtěl čeledína, služebnou, skutečně urazit. Tudíž nebylo žalovatelné ani ponižování domáckých zaměstnanců.
Je historickou zvláštností, že v kampani za zrušení čeledních řádů s přežitky feudálního práva navrhli  zákon o domáckých zaměstnancích právě komunisté. Odůvodňovali návrh tím, že, když žena vykonává společensky prospěšnou práci, měla by mít pro péči o domácnost pomocnici...


Ke stanovení zletilosti ve středověkém právu

    Ve středověku bylo obecně hranicí zletilosti u dívek 12 let a u chlapců 14 let. Protože však u každého dítěte nebylo vždy známo, kdy se přesně narodilo, probíhalo tzv. "ohlédání let". Prováděli je menší zemští úředníci, zástupci zemských úředníků, popřípadě úředníci ve městech a na panstvích. U dívek se zjišťovalo, zda mají "prsia pučiece" a u dívek i chlapců, zda se jim " lóno chlpatí". Ohlédání se provádělo "ohlédaniem, dotčeniem". Podle výsledku ohlédání let se určovalo, zda zkoumaná osoba je již plnoletá.
Zemské sněmy, "aby ten posměch sňat byl", začaly stanovovat pro různé stavy nové  hranice plnoletosti, nejdříve u šlechtických a měšťanských dospívajících. Na panstvích však až do novověku se úředníci a panstvo bavili "ohlédaniem" nevolných děveček a pacholíků...


Z dějin právního postavení ženy

Ve slovanském právu měla žena poněkud volnější postavení než žena v právu římském a germánském. Dcera podléhala moci otcovské, manželka moci manželově, vdova však nemusela přijmout poručenství některého muže jako u Římanů a Germánů, ale stávala se "paní sebe mocnou".
Ženy se původně získávaly lupem či únosem anebo koupí. Slovanské slovo "věno" původně znamenalo cenu za nevěstu, placenou rodinou ženicha otci nevěsty. Později otec tento získaný majetek dával dceři do manželství, až nakonec věno dával otec nevěstě z majetku rodiny. Ještě v 11. století mohl mít muž, zvláště velmož, vedle zákonné křesťanské manželky i konkubíny.
I podle brněnského městského práva z poloviny 14. století, kteréžto právo bylo již ovlivněno recepcí římského práva, přejímáním prvků římského práva do práva domácího, mohl mít muž, a to i ženatý, konkubínu. Manžel byl caput et dominus, hlava a pán vlastní ženy s právem trestat ji prutem, holí nebo důtkami. Je zvláště pozoruhodné, že hlavou rodiny podle brněnského městského práva nemusel být vždy jen muž, mohla jí být i žena, když manžel byl churavý, nebo když manžel na takovou změnu přistoupil smlouvou, ovšem schválenou městským soudem.
Ještě v prvých letech 20. století v Anglii měl manžel právo tělesně trestat svoji ženu a v případě potřeby měl navíc i právo přizvat si k takovému kárání policejní asistenci.


Z dějin práva barbarských království

Po zániku Říše západořímské se na jejím bývalém území vytvořily raně středověké státy germánských kmenových svazů, zejména říše vandalská v severní Africe, vizigótská ve Španělsku a jihozápadní Francii, burgundská v jihovýchodní Francii a západním Švýcarsku, ostrogótská v Itálii, anglosaská království v Británii a především Říše franská ve Francii a Německu.
Raný středověk nebyl ani zdaleka tak úpadkovým obdobím, jak se tradovalo v mnohé odborné historické literatuře. Raně středověké státy měly své právo, které nebylo nikterak jednoduché a už vůbec ne primitivní. Plně odpovídalo hospodářským a sociálním podmínkám své doby. Slovo barbar už ke konci dominátu ztratilo pejorativní nádech. Díky obchodnímu styku barbarů s Římskou říší si i barbarští řemeslníci osvojili dovednost zhotovovat výrobky podle římských vzorů, takže pak kulturní úroveň barbarů i Římanů byla podobná. Naopak třebas kalhoty převzali Římané od barbarů, konkrétně od Galů.
Franská říše se dělila na správní území, nejnižší byly setniny, v jejichž čele stál setník, thunginus, centenarius. Setniny se vytvořily však jen ve východofranské části říše. Jinak pak nejnižší územní jednotkou bylo hrabství v čele s hrabětem, comes, a vyšší bylo vévodství v čele s vévodou, dux. Hrabata a vévodové původně nebyli příslušníky pozemkové šlechty, nýbrž královými venkovskými úředníky!
Na dvoře franského krále stál z dvorských úředníků nejvýše majordomus, správce říše. Když majordomus Karel Martell sesadil posledního Merovejce a založil panovnickou dynastii Karlovců, přestal být úřad majordoma obsazován. Dalšími dvorskými úředníky byli zejména siniscalcus, správce dvora, cancellarius, kancléř, marescalcus, správce dopravních prostředků, vilicus, správce statků, venator, lovčí, správce lesů, dapifer, stolník, pincerna, číšník, a také summus coquus, nejvyšší kuchař. Kromě těchto úředníků sloužili franskému panovníkovi královští poslové, missi dominici, kteří po dvojicích, tvořených obvykle světským velmožem a biskupem, byli vysíláni do jednotlivých částí franské říše, kde kontrolovali dodržování královských zákonů.
V Českém knížectví byl panovníkem kníže, dux, a správcem země namísto majordoma palatin. Tak mocný úřad přestal být od 12. století obsazován. Namísto nejvyššího kuchaře sloužil knížeti mistr kuchyně, magister coquinae. Na hradech v českém státě raného středověku stála v čele všech sloužících žen hradská bába, avia.
V barbarských královstvích každý kmenový svaz měl své obyčejové právo a svůj zákoník, obsahující nové královské právo. Mezi nejznámější patří Lex salica, sálský zákon, Lex Alamanorum, alamanský zákon, Lex Baiuvariorum, bavorský zákon, Lex Gundobada, zákon burgundského krále Gundobada a celá řada dalších. Pro podmaněné římské obyvatelstvo bývaly vydávány zákony založené na pozdním římském právu, např. Lex Romana Visigothorum.
Franští králové vydávali samostatné zákony rozdělené do kapitol, jednotlivě zvaných capitula, odtud capitularia, kapituláře. Dělily se na capitularia mundata, světské, capitularia ecclesiastica, církevní  a capitularia mixta, smíšené. Církev, ač měla za svou hlavu papeže, byla církví zemskou, a podléhala králi. Vznikla tak obdoba byzantského caesaropapálního sytému. Franský král se nazýval rex et sacerdos, král a kněz. Papeži byla přisuzována pouze úloha pastorační, duchovní správy.   
Otroctví po zániku Západořímské říše nezaniklo, ale navíc se ještě utužilo. Ve franské říši se otroci dělili na servi casati, otroky usedlé, pracující na propůjčené půdě, byli obdobou kolónů a předchůdci nevolníků, a servi non casati, otroky neusedlé, kteří nebyli vázáni na půdu a připomínali nejvíce otroky starořímské. Zvláštnosti otroctví v raném středověku byly hlavně dvě. Jednak otroci tehdy měli již velmi omezenou, ale přece jen jistou právní subjektivitu, mohli vlastnit movitý majetek, uzavírat sňatky a mít rodiny a byli sami trestně odpovědní. A pak mezi příčiny vzniku otroctví přibyly dlužní insolvence, trest, narození z otroka či otrokyně, i když druhý z rodičů byl svobodný, podle pravidla horší ruky, a prodej sebe sama do otroctví, autotradice, o kterém vydávaly osoby takto se prodavší obnoxiační listinu. Například svobodná žena, která sesmilnila s otrokem, se v burgundské říši stala otrokyní krále. Žena, která v Českém knížectví zcizoložila, byla prodána do otroctví.


Z dějin právního postavení otroků ve starém Římě

V nejstarších dobách měl pán v Římě nad otrokem právo života a smrti, ius vitae necisque. Mohl se chovat i k otrokům krutě, saevire in servos suos. Od 3. století př. n. l.  cenzoři mohli postihovat pány za kruté nakládání s otroky cenzorskou důtkou, nota censoria, nebo i přeřazením do nižší třídy občanů, což mohlo mít za následek ztrátu podílu na politickém vlivu v Římě. Od Augustových dob začal příliv otroků do říše klesat. Císařové proto omezovali práva pánů nad otroky. Domitianus zakázal kastraci otroků. Hadrianus vydal zákaz prodat otroka lanistovi, majiteli gladiátorské školy, či otrokyni kuplíři, majiteli nevěstince, bez uvedení důvodu. Antoninus Pius vydal zákon, podle kterého otrok, se kterým bylo nakládáno krutě, musel být prodán jinému pánovi. Původní pán však za otroka dostal peníze... Zákaz patrně nebyl dodržován, protože později musel být vícekrát opakován. Otrok nesměl být trestán bez důvodu. Za zabití vlastního otroka byl pán odpovědný jako za smrt otroka cizího. Zemřel-li však otrok při důvodném trestání, zůstal pán beztrestný.




návštěvníků stránky
celkem11 495